04/02/2026
💘V úvodu článku použité myšlenky z mé tkalcovské stránky pilnatkadlena.cz 💘. Koberce jsou nevím čí....asi jen ilustrační obrázky. Hezké povídání.
O TEPICHU ZE STARÝCH HADRŮ...
Tkaní do našeho života patří od pradávna. Od starých dveří chalupy vedl koberec z hadříků až do kuchyně.
Do světničky. Domů. Kobereček vede vaše kroky k cíli…Mnoho z nás si z dětství pamatuje takzvané "hadráky“, koberce, které zdobily například babiččin obývák nebo chodbu našich rodičů, pestrobarevný kobereček, který jakoby do toho prostoru ani nepatřil. Byly tkané na dřevěném stavu a k jejich výrobě se zužitkovaly různé zbytky látek, například staré košile či povlečení.
Hadrové koberce, na Šumavě často nazývané „hadry“ nebo „šlapačky“, mají hlubokou tradici spojenou s chudším horským životem a nutností recyklace textilu. Kobercový běhoun tkaný na lněné (méně bavlněné) osnově rozstříhanými proužky látek ze starých oděvů a prádla. Hadrové koberce nemají v českých zemích dlouhou historii na rozdíl od zemí severských, zvlášť Švédska, kde byly užívány na konci 18. a po celé 19. stol. V českých zemích se vyráběly nejvíce v letech 1910−1940 pod vlivem dobové hospodářské situace i módy tato činnost vznikla vlastně v nouzové situaci, kdy byly ještě četné domácnosti v Čechách vybaveny tkalcovskými stavy, ale tkalci „pomalu pro nedostatek zájmu o jejich výrobky zanechávali produkce plátna, kanafasu, šerek, pytlů a slamníků. Jejich produkce byla totiž postupně a krutě vytlačována importovanou
bavlnou, která se brzy stala mnohem levnější, a pro svou měkkost a lehkost mnohem populárnější. Druhá světová válka, jež jinak znamenala materiální a morální bídu, přála rozkvětu mnohdy i pozapomenutým řemeslům a starým technikám. Druhá světová válka vrátila způsob života lidu o mnoho let zpátky. Proto se také v této době udržovala výroba hadrových koberců. Po válce pak výroba v Čechách mizela jako pára nad hrncem.
Koberce hadráky se používaly v malých městech u nezámožných rodin řemeslníků a drobných úředníků, v hornických domácnostech, na venkově apod. Byly znakem vyšší životní úrovně a přibližování se měšťanské domácnosti. V době poklesu zájmu o ručně tkané látky byla výroba hadrových koberců vítanou možností práce pro domácké tkalce, i když s malým výdělkem. Výrobou se zabývali i tkalci propouštění z úkolové práce pro továrny. Ženy přinášely rozstříhané látky sešité v dlouhé pásy a navinuté na velká klubka. Osnovní materiál většinou dodával tkadlec. Skupoval zbytky lněné příze po okolí nebo i zbytky bavlněných nití z někdejší manufakturní výroby. Bavlněnou přízi musel setkávat na osnovu po deseti i více nitích dohromady, aby zastoupily pevností lněnou osnovní nit. Ženy objednávaly koberce u tkalce samy, někde se vyskytly i zprostředkovatelny, které styk s výrobcem obstaraly. Kolem 1. světové války se tkaním hadrových koberců zabýval dosti velký počet tkalců. Ve 30. letech 20. století, kdy se počet výrobců snížil, zasílal se útkový materiál na delší vzdálenosti poštou, např. tkadlec z Klatovska plnil objednávky z Prahy, Plzně a Tábora. – Běhouny mívaly šířku 70−100 cm. Ve lněné osnově bývaly při krajích barevné pruhy modré, červené, zelené (imitace kupovaných běhounů) a v útku byly barevné pruhy takové, jak žena jednotlivé kusy látek nastříhala a sešila dohromady. Někteří tkalci vyžadovali, aby jednotlivá klubka byla přibližně stejného tónu, a z nich pak sami kombinovali pruhy. Po 1. světové válce objednávaly ženy pro ložnici často jeden dlouhý běhoun a dva krátké s přibližně stejnými vzory. Tkalci využívali znalosti ze své předcházející praxe a kromě vzorů na kobercích tkali koberce melírované, s útkem stáčeným ze dvou kontrastních barev. Zdůrazňovali jimi i přechod jedné barvy do druhé, podobně jako na sukních kanafaskách. Hadrové koberce byly oblíbeny pro svoji levnost, trvanlivost a možnost praní. I když je domáčtí tkalci přestali vyrábět, hadrových útků jako tvárného materiálu užívají dále textilní výtvarníci. Hadrové koberce se vyrábějí na přelomu 20. a 21. stol. v lidovém prostředí téměř v celé Evropě.
Zdroj J. Staňková: Hadrové koberce. ČL 63, 1976, s. 73−83; J. Staňková: Pracovní deník tkalce V. Kaufnera z Poleně na Klatovsku. ČL 64, 1977, s. 148−16 http://pilnatkadlena.cz/,
